Nepokoušej se přejet řeku na hřbetu krokodýla, v polovině cesty tě sežere

Další osobní dopis Olgy Richterové, místopředsedkyně Parlamentu za Piráty.

To je staré indické přísloví o nebezpečí toho, když člověk má důvěru ve zlo. Vysvětlím.

V rodině si předáváme důležitou zkušenost mého praprastrýce Mikuláše Ferjenčíka. Ostatně se po něm jmenuje jeden z mých bratrů. Generál Ferjenčík (titul armádního generála získal až 2. prosince 1991) byl hrdinou Slovenského národního povstání. Působil za 2. světové války jako zástupce Jána Goliana ve vojenském ústředí povstalců.

Z tohoto titulu jel vyjednávat do Moskvy o situaci, která odvážné Slováky hodně trápila. Sovětští partyzáni totiž zaměřovali akce tak, že lákaly velikou pozornost nacistů a docházelo tak ke zbytečným úmrtím slovenských bojovníků za svobodu. Tomu chtěl Mikuláš zamezit. Na jednáních v Moskvě ale pochopil, že ze strany sovětského velení není vůle tuto strategii měnit. Při návratu pak zjistil, že Moskva se tímto způsobem snaží cíleně zbavit svobodomyslných lidí ještě předtím, než válka skončí. Využít je, nasadit v první linii, nechat zemřít. Ať pak s nimi není žádná práce. Dvojí výhoda pro Moskvu. Tuhle cynickou politiku ostatně použilo sovětské velení například i v případě například Varšavského povstání. Počkali si na úmrtí většiny, a potom triumfálně zasáhnout, okázale vyhrát, a pro dějiny zvítězit.

Tohle je přímá zkušenost, byť stará 80 let. Znamená varování: nezkoušej spolupracovat s diktaturou, chce tě akorát využít a zničit, nebo ohnout, ať se staneš součástí totalitní mafie. To je ta cesta přes řeku na krokodýlově hřbetu. Čeká tě buď volba emigrace, protože by člověka jinak čekala smrt nebo velké trápení, nebo spolupráce a spoluvina. Jenže tohle je vývoj totalitních režimů, vždycky takhle skončí..

Prozření nebo zkušenost mého praprastrýčka vyústilo právě v emigraci po únoru 1948. Po více než ročním pobytu v uprchlickém táboře americké zóny v Německu připlul 14. srpna 1949 s manželkou do USA. Část slovenských exulantů proti němu vedla kampaň pro údajnou spolupráci s komunisty a snažili se zabránit povolení jeho pobytu v USA. Byl ale očištěn a zůstal v Americe až do své smrti v roce 1988. Pádu komunistů u nás se už nedožil, a stejně tak už nikdy osobně neviděl většinu rodiny. Jen si psali dopisy, které cenzoři rozlepovali po 40 let.

Jeho paměti se k nám ale dostaly a pořád žije v našich rodinných vzpomínkách. I díky této zkušenosti.

Jak u vás rezonuje vaše rodinná historie? Anebo jinak, existuje poučení, zkušenost, která se vám tolik vryla pod kůži jako mně ta předaná od generála Mikuláše Ferjenčíka?

Vaše Olga