Odpočívat je umění. Jenže co když mi drhne?

Další osobní dopis Olgy Richterové, místopředsedkyně Parlamentu za Piráty.

V hlavě, racionálně, vím, že odpočinek je zásadní pro to, abych mohla dobře dělat svou práci. Já, i kdokoli jiný. Například abychom neztráceli nadhled a tak se neutápěli v podružnostech či druhořadých tématech. Vzpomínáte, jak jsem se před nějakou dobou v tomhle dopise ptala na to, co si v programu škrtnout? Z povahy mojí práce vyplývá, že témat a příležitostí k tomu, něco zlepšit, je nespočet. Chci umět co nejlépe vyhodnotit, do čeho se pustit, co mám já a můj tým kapacitu zvládnout, a co ne. A vím, že odpočinek s těmito dovednostmi zásadně pomáhá. Jenže umět odpočívat je svým způsobem umění. A já v něm rozhodně nevynikám.

Možná patříte k těm, kteří se po obědě na chvilku natáhnou, "dáchnou si". Nemyslím tím skutečný spánek, který se protáhne z dvaceti minut na několik hodin, a pak se probudíme celí polámaní a zblblí. Jen krátkého šlofíka. Je to příklad věci, která mě většinou nenapadne ani o víkendu nebo na dovolené. Jsem typ, který v hlavě neustále vymýšlí, co se teď nejvíc hodí dělat. A přitom je mi jasné, jak jsou volné chvíle a zdánlivé lelkování zdravé a prospěšné.

Navíc jde o véci, které jako lidstvo od nepaměti zkoušíme. V různých kulturách, v různých podobách. Jak si dlouhodobě udržet čerstvost, duševní svěžest, a přitom dobře zpracovávat zkušenosti a zážitky, se kterými se setkáváme. To nikdy nebyl snadný úkol.

Když píšu tenhle dopis, končí mi dovolená. A uvědomuju si, že jsem se přece jen v odpočívání zlepšila.  Po pár dnech jsem odložila knížku o tom, jakým způsobem a proč došlo v současném Rusku k tak rychlé a masové proměně smýšlení mladých lidí, kteří se vlastně stali podle mnoha znaků fašisty. Téma nenávisti vůči jiným národnostem či skupinám, zbožšťování vůdce a kultu síly si nechám po návratu. Připomínky toho, čeho všeho jsme jako lidi schopni (úplně všeho), nemusí být součástí těch několika volných dní.

Takže co nejvíc jsem "jen tak". Chodíme s dětmi do přírody, na hry nebo si zaběhat. Užíváme si venkovskou malinovou džungli u prarodičů a třeba společně připravujeme salát z domácích okurek. Tedy, pokud jsme se nezdrželi u čtení napínavé série Čaroděj Zeměmoří, kterou jsme nakonec zvolili pro společné dny. Jsou to obyčejné radosti. Pro mě ale tak nevšední, že si ještě víc uvědomuju, jak cenný je společný čas a jak málo ho mívám. Díky dovolené si zas připomínám, že nic na světě nemá větší cenu, než náš životní čas - a naše vztahy. Ale jak na to, aby se tohle vědomí příliš neztratilo v běhu pracovních dní a intenzitě povinností? Letošní odpočinek mi to přinejmenším připomněl.

Vaše Olga

A co vy? Umíte odpočívat? Jak dobíjíte vlastní baterky? A máte nějaký oblíbený způsob "bytí jen tak"?