Práce se zaměstnavateli? To je klíč, jak více podporovat ty, co se snaží

Další osobní dopis Olgy Richterové, místopředsedkyně Parlamentu za Piráty.

Úřadům práce a smysluplnosti rozdělování státní podpory se věnuju už šestým rokem a vidím, jak strašně špatně u nás funguje podpora lidí, co se snaží, ale jsou takříkajíc na hraně. Hodně mě inspirovala letošní pracovní cesta do Kanady, navazující na obdobnou návštěvu Dánska v roce 2019. V těchto zemích hledají účinný přístup k tomu, jak propojit fungování dávkového systému, sociálních služeb a podpory např. pro lidi se zdravotním hendikepem, a do toho propojení patří i jejich místní obdoby úřadu práce. A právě účinná souhra je za mě klíč. Jinak se budeme stále patlat v tom, že nějací lidé se, a to je taky pravda, prostě spoléhají na záchrannou sociální síť, a jsou v ní pak roky. Jenže dnešní systém u nás trestá snahu těch, kdo jsou na hraně. A to je špatně. Kdo je práceschopný, tak by samozřejmě pracovat měl. Taky je ale řada lidí, a můžeme je znát všichni ze svého okolí, co to prostě mají fakt hodně těžké kvůli nějakému menšímu zdravotnímu hendikepu, například. To znamená, že jejich invalidní důchod není vysoký, ale mnozí opravdu velice těžce hledají vhodnou práci. Jiným hendikepem je nízké vzdělání a třeba i omezená gramotnost.

Leckde v zahraničí se u těchto lidí zaměřují na “šití práce na míru” - aby to dlouhodobě skutečně fungovalo. Takzvané úřady práce, ve skutečnosti spíše agentury zaměřené na skutečné zprostředkování zaměstnání, a dokonce i na úpravu pozice odpovídající tomu, kdo v té které lokalitě práci nabízí a zároveň tomu, kdo ji hledá.

Práce se zaměstnavateli představuje jeden z klíčů. Vysvětlení, co daný člověk zvládne, a jakou podporu může úřad zaměstnavateli poskytnout na první měsíce jeho zaškolování. Jak se vykompenzují vyšší časové náklady na vstupu. Tohle funguje nejen v Kanadě, ale i třeba v Dánsku a obecně ve Skandinávii. Zaměstnavatelé často jenom netuší, jaké přizpůsobení pracovního prostředí nebo pracovní doby by pomohlo, aby u nich mohl někdo s různými speciálními potřebami nastoupit a dlouhodobě vydržet. Zkušenost z Kanady potvrzuje, že když někdo zvládne pracovat s potřebnou podporou devět, nebo 12 měsíců, tak už potom nepotřebuje extra péči. Věci se zajedou a fungují. I v práci, i v bydlení tak, jak je třeba.

To je pro mě veliká inspirace. Intenzivní pomoc v prvních devíti měsících po ztrátě práce, v nezaměstnanosti, nebo v okamžiku, kdy se ten člověk rozhodne, že se vymaní z dluhů, a chce znovu nastoupit práce. Pak se zvýšená intenzita pomoci státu fakt vyplatí. A to i včetně toho, aby lidé, kteří si opravdu nějakou dobu nic legálně nevydělali, pobírali podporu a chodili do potravinové banky, na začátku snahy o změnu nebyli tratní. Aby se jim příjmy při nástupu do práce, nejprve třeba na částečný úvazek a postupně na celý, nesnížily. Aby prostě v žádný okamžik neztratili logickou motivaci vydělat si víc.

Proto o tom mluvím v tomto svém osobním newsletteru, protože tohle je téma, které může budit pocit velké společenské nespravedlnosti. Vezměte si, že někdo je práceschopný, sežene si práci na černo, jak potřebuje, ale legálnímu zaměstnání se vyhýbá. To s sebou nese spoustu negativních jevů. I proto teď schvalujeme novelu insolvenčního zákona. Už bude možné, aby se každý, kdo bude moci splácet alespoň úplné minimum, dostal z dluhových pastí. Oddlužení teď stále ještě není pro každého, kdo to se změnou své situace myslí vážně, a jsem hrozně ráda, že to měníme, protože každý má mít šanci se po tříleté - přísné a kontrolované - snaze z dluhů vymanit a začít znovu s čistým štítem.

Tuhle šanci potřebujeme jako společnost. U nás je v dluhových pastech několik set tisíc lidí. Významná část těchto lidí je vlastně bez budoucnosti, bez možnosti legálně pracovat za větší peníze, a napřít své talenty třeba i do nějakého podnikatelského úsilí. Paradoxně i věřitelé, tedy ti, kterým tito lidé dluží, dostávají zaplaceno méně ze svých pohledávek, než by získat mohli. Tratí tak všichni.

Takže v kostce. Díky nově přichystanému systému oddlužení, insolvence, na němž jsme se jako koalice shodli a 29. srpna prošel příslušný zákon prvním čtením, se otevírají brány k tomu, aby nikdo neuvíznul v dluhové pasti na celý život a aby se, i díky dohledu nad přiměřenými příjmy z legální práce a prodeje zbytného majetku, splatilo víc. A co se týče obecného problému právě té závislosti na státní podpoře nebo na dávkách, tak to je další krok, do kterého se současně musíme pustit. Proto o tom teď píšu. Ostatně i komplexní změnu, zjednodušení a zpraktičtění sociálního systému v Česku, navrhujeme za Piráty v pracovní skupině, která už několik měsíců funguje na Ministerstvu práce a sociálních věcí. Je to na dobré cestě. Ovšem snadná, jako nic komplexního, nebude. Držte nám palce.

Vaše Olga

PS: Za věcnou kontrolu tohoto textu a práci na těchto tématech chci poděkovat lidem, kteří se jim jako experti věnují roky, ve snaze o udržení soudržné a fungující společnosti. Kdyby jich nebylo, nikdy bych do těchto témat takto do hloubky nepronikla.

2019 - postřehy z Dánska: https://blog.aktualne.cz/blogy/olga-richterova.php?itemid=35294