Máte někdy strach, když sledujete výsledky voleb? Když jsem sledovala ty maďarské v neděli, cítila jsem obavu. A navzdory konci Viktora Orbána se mi ji ještě úplně nepodařilo setřást. Je myslím užitečné to rozpoložení pojmenovat. Co tkví v jádru strachu, že ani roky či dokonce století fungující demokracie nemusí vytrvat proti vládci, který si ohýbá pravidla, instituce i pravdu podle sebe? Ztráta budoucnosti.
A lidská budoucnost je omezená, jen nevíme, jak
Mám v sobě rodinnou zkušenost, kdy praprastrýc musel uprchnout. Hned po únoru 1948 mu za komunistů hrozila šibenice. Ale o tom za chvilku. Co popisujeme jako “režim” je taky “potenciál života”. A každý z nás máme na jeho naplnění časově omezený horizont.
Výsledek je nicméně plný naděje. Porážka V. Orbána prostřednictvím voleb znamená, že demokracie má alespoň v určité konstelaci sílu se ubránit. Obstála, ačkoli proti ní stál ohnutý volební systém, řada neférovostí a peníze roky jdoucí tam, kam si je mocní z jeho okruhu přáli. Zestátnění médií a nerovné podmínky pro kampaň byla v Maďarsku už roky norma.
Moje obava není jen politická - jde o to nežít ve strachu
Moje emoce, pociťovaná během volebního sčítání, je zkrátka osobní. Možná ještě víc, než jsem si připouštěla.
Vím, že nechci žít v zemi, kde budu mít strach o svobodu. Vím, že nechci, aby moje děti vyrůstaly s pocitem, že jejich budoucnost je jinde. Nechci, aby měly plán odejít. A stejně tak nechci, aby se jednou musely smířit se životem, ve kterém člověk jen opatrně našlapuje, přivírá oči a dělá kompromisy, které ho pomalu připravují o důstojnost. Nechci, aby si musely vybírat mezi emigrací a příštipkařením. Mezi svobodou a loajalitou k režimu, mlčením, a životem ve strachu.
Cesta od slov k násilí nemusí být dlouhá, ve střední Evropě to víme
Možná i proto se mi některé obrazy z rodinné historie vracejí mnohem silněji než dřív. Mám v rodině příběh generála Mikuláše Ferjenčíka, který si zachránil život útěkem okýnkem od WC. To pro mě není kapitola z učebnice dějepisu. Je to připomínka, že svoboda se někdy ztratí rychleji, než si lidé dokážou připustit. Než to kdokoli popíše a pojmenuje. Že cesta od slov k násilí nemusí být dlouhá. A že pokud by k nám jednou přišel režim ruského typu, nebyla by to žádná „okupace jako v osmašedesátém“, jak si to někteří možná ještě romantizují. Byla by to brutalita, jakou jsme viděli v Buči a Irpini. Vraždění, zastrašování, naprosté ponížení celé země. Tohle je realita, před kterou nesmíme zavírat oči.
Bojím se ale i něčeho pomalejšího, méně nápadného, a možná právě proto taky velmi nebezpečného. Bojím se státu, který se nebude hroutit navenek, ale bude se měnit zevnitř. Jako reálnou hrozbu vidím právě obdobu Orbánova Maďarska - zemi, kde se moc a peníze slijí dohromady, kde přestanou platit stejná pravidla pro všechny, kde se příležitosti nebudou otevírat těm schopným, ale těm poslušným. Takové systémy nefungují dlouhodobě ekonomicky ani lidsky. Dusí konkurenci, vysávají energii společnosti a vytvářejí privilegovanou vrstvu lidí napojených na režim. Přesně to nakonec vedlo i k ekonomické stagnaci v orbánovském Maďarsku. A náprava, vyčištění takového stavu bude trvat dlouho. A musí být důsledná.
generál Mikuláš Ferjenčík
A nakonec to vždycky odnesou obyčejní lidé
Na jejich životech je vidět, co znamená stát, který si hraje na stabilitu, ale ve skutečnosti pomalu chátrá.
👉 Nižší důchody.
👉 Horší zdravotnictví.
👉 Unavené školy bez adaptace na změny.
👉 Učitelé, kteří nejsou docenění, a vzdělávání, které se místo otevírání světu uzavírá samo do sebe.
👉 Země, která se bojí svých vlastních mladých lidí natolik, že jim raději omezí možnosti, než aby jim dala důvod zůstat.
To není síla. To je slabost převlečená za “zachování starých pořádků”.
Bojím se toho i proto, že z rodiny tuším, co znamená odejít. I další příbuzní odešli za komunismu do Spojených států. Člověk si někdy může říkat, že emigrace je řešení. Že svoboda za hranicemi všechno spraví. Ale ono to tak jednoduché není. Když jednou odejdete, určité povahy už nejsou úplně doma nikde. Něco z vás zůstane tam, odkud jste přišli, a něco se nikdy úplně neusadí tam, kde jste nově doma. A právě tohle rozhodování nemá být odkaz našim dětem, dalším generacím mladých lidí a rodin. Nechci, aby se z odchodu stala jejich reálná naděje, jako to bylo pro mladé Maďary.
Politika není hra, určuje naše životy. Ty v Česku stejně jako kdekoli jinde
Možná právě proto o tom mluvím tak osobně. Protože politika zkrátka není hra. Není to souboj markeťáků, chytlavých sloganů a ega. Je to především otázka, v jaké zemi budou jednou žít naše děti. Jestli budou vyrůstat ve státě, kterému mohou věřit. Ve státě, který je nebude nutit bát se vlastního názoru. Ve státě, odkud se neutíká okýnkem od toalety ani letenkou na druhý konec světa.
Pořád věřím, že demokracie se dokáže ubránit. Že nejsme odsouzeni k tomu, aby se i u nás jednou strach stal normou. Ale víra sama nestačí. Demokracie jako prostor svobody a rovných pravidel přežije jen tehdy, když ji budeme brát vážně. Když ji budeme chránit dřív, než bude pozdě. Ekonomicky i společensky.
Je za 5 minut 12. U nás doma.
Nebudu mlčet až do chvíle, kdy si budeme říkat, že zdánlivě není cesty zpět. Ale udělám všechno proto, aby taková chvíle vůbec nenastala.
Vaše Olga
