Vítám vás u dalšího osobního dopisu Olgy Richterové, poslankyně za Piráty.
Předvánoční čas. Snaha o usebrání, přípravy, práce. Piráti předkládají do Sněmovny významné návrhy zákonů k podpoře rodin a k boji proti korupci. A k tomu obyčejný život. V kombinaci s politikou a snahou posouvat naši zemi dopředu vždy trochu neobyčejný.
Jeden předvánoční nedělní večer. Jsem trochu unavená a podřimuju po přečtení krátkého příběhu dětem. Usnuly. Pak mi svitne – ještě musíme připravit překvapení. Máme ve tvaru vánočního stromku adventní kalendáře, velké nástěnné, plné přihrádek na bonbony, drobnosti a překvápka. Dobrá hodinka práce. S manželem oba balíme. A pak nemůžu usnout. Adrenalin vzedmutý z nedělní politické debaty v televizi ve mně pořád účinkuje. Ne, že by se mi rojily myšlenky, prostě tělo nechce spát. Netrápím se tím. Čím víc člověk chce spát, a nejde to, tím víc spánek oddaluje. Udělám si tedy pár poznámek na další den, znovu si prohlédnu naše dílo, stromečky jsou plné, visí, lákají, těším se na ráno, až je děti objeví. Vždycky je to radost. A pak usnu.
Ráno je veselo, kluci běží ke stromkům, odkrývají první přihrádku a jeden z nich se u pohledu na tmavou kulatou čokoládu zašklebí: “Jéééé, to je ta hořká, tu nemám rád.”
Jsem v klidu. Jen trochu nevyspalá. To je přesně ten okamžik, kdy si uvědomím, jak mi rodičovské sebeovládání pomáhá ve všem ostatním. I ve Sněmovně. Skloním se k němu a řeknu: “ My víme, že hořkou nemáš rád, ale ne každá tmavá je hořká.” A vážně nebyla.
Všechny tyto drobné rodinné radosti jsou skvělým trenažérem pro jakékoli situace v práci, a vůbec v životě. Prostě se zastavit a s klidnou myslí vrátit čas o pár sekund:
“Vždyť je to vánoční radost, bez ohledu na tvoje obavy z tmavé barvy, nejprve ji v klidu ochutnej.”
Anebo jindy:
“Vždyť je to naše země. Žijeme tady, máme to tady rádi. Tak se nadechneme, vydechneme a budeme dál dělat, co umíme nejlepšího.”
Přeju vám krásné Vánoce a požehnaný nový rok, s minimem obav.
Vaše Olga
