Na začátku chci zdůraznit, že nejsem oprávněná ani povolaná hodnotit míru emocí, které lidé prožívají v souvislosti se svými osobními příběhy. Tyto emoce jsou těžko přenositelné a jen velmi obtížně porovnatelné.
Přesto si pamatuji, jak mi zablikala varovná kontrolka, když ministryně pro místní rozvoj Zuzana Mrázová na očekávané tiskové konferenci vysvětlovala své kauzy týkající se levného obecního bytu a černých staveb na pozemku v Bílině.
O co šlo?
Paní Mrázová využívala obecní byt za několik tisíc korun měsíčně i v době, kdy byla starostkou města zatíženého závažnými socioekonomickými problémy. V této funkci také podepsala zakázku v řádu statisíců korun pro svého tehdejšího manžela. Do konfliktu zájmů se přitom dostávala i v dalších případech.
Na své parcele měla například objekty, které jsou v rozporu s územním plánem města, které sedm let řídila. Za nepřiznání půlmilionové půjčky jí byla uložena pokuta, její výši novináři zjišťovali.
„Byla jsem samoživitelka. Dostávala jsem alimenty sto korun denně na dítě. Byt byl jednou z našich mála životních jistot,“ uvedla mimo jiné na tiskové konferenci.
Úvod tiskové konference byl plný emocí a často se pohyboval na hranici pláče. Celý začátek brífinku proto působil spíše jako osobní zpověď než jako krizová komunikace ministryně, která vysvětluje podezření z protiprávního jednání v několika kauzách.
A pak jsem dostala dopis
Jde o dopis normální ženy. Paní, která se mi svěřila, a jsem za to vděčná. Vyměnily jsme si několik emailů. Současně si nepřeje, abych uváděla její jméno, a to respektuji. Její zkušenost je však velmi výmluvná. Pokusím se její příběh převyprávět, jde o mírné zkrácení původních slov:
Reaguji na kauzu paní Zuzany Mrázové, která v posledních dnech výrazně rezonuje na sociálních sítích, protože při čtení některých jejích vyjádření cítím hlubokou nespravedlnost. Je mi 56 let a už od dětství jsem neměla stejnou startovní čáru jako mnozí jiní. V jedenácti letech jsem byla se sourozenci umístěna do dětského domova kvůli násilí a alkoholismu rodičů.
Po odchodu z domova jsem se musela postarat sama o sebe, bez rodinné opory, bez finančního zázemí a často i bez jistého bydlení. Vystřídala jsem řadu podnájmů, mnohdy bez smlouvy a právní ochrany, doplnila si vzdělání a sama vychovala syna, který se narodil s velmi nízkou porodní váhou a zdravotními komplikacemi. S tím souvisely další výdaje. Na všechno jsem byla sama, bez pomoci rodičů, či sourozenců.
Dnes žiji v nevyhovujícím bytě, za který platím téměř čtrnáct tisíc korun měsíčně, bez řádné smlouvy, a tedy i bez možnosti žádat o příspěvky. Dlouhodobě se potýkám s ponižující komunikací s pronajímatelem, špatným technickým stavem bydlení, dluhy i insolvencí. Mám přiznaný invalidní důchod prvního stupně, ale kvůli dluhu na sociálním pojištění mi není vyplácen.
Nezávidím paní Mrázové její život ani příjem; cítím ale vztek a bezmoc nad systémem. Cítím bezmoc člověka, který se celý život snažil obstát bez zneužívání pomoci, bez opory rodiny a bez jistot, které jiní považují za samozřejmost.
Cítím se podvedena, protože můj život je mimo jiné takový, jaký je, právě proto, že jsem se nikdy nesnažila systém zneužívat. A věřím, že nejsem sama, věřím, že je nás víc, ale o takových lidech se nepíše. A stydím se za ty, kteří tak činili, zvláště tehdy, kdy zastávali funkce, v nichž měli jít ostatním příkladem. A mimochodem, na dovolené jsem byla před 15 lety, v Chorvatsku :-).
Tolik příběh, za jehož otevřenost děkuju. A rozhodně není jediný.
Je třeba nezapomínat, že ne všichni měli v životě stejnou startovní čáru, stejné rodinné zázemí ani stejné finanční možnosti. Přesto se mnozí lidé celý život snažili a stále snaží žít poctivě. Bez zneužívání státní pomoci a bez neoprávněných výhod. A leckdy to mají velice těžké.
Neměli bychom si víc všímat i těchto případů, co myslíte?
Vaše Olga