Nikdo nevíme, co přijde. Jeden den projednáváme ve Sněmovně manželství pro všechny, jsem plná dojmů, snažím se přijít domů s čistou hlavou ale vůbec mi to nejde, je to veliká věc. A druhý den večer vidím na jednom ze synků, jak mu během odpoledne otekly ruce i nohy. A docela dost. Kňourá, já jsem trochu nervózní, je to fakt divné, zkrátka jedeme na pohotovost, je sedm večer a takové otoky prostě neznám.
Příjem ve fakultce, hledání možné anamnézy, odběry krve a nutnost hospitalizace. Minimálně do druhého dne, až budeme všichni vědět víc. Kluk už je prvňák, ale zůstávám s ním. Nechci, aby byl přes noc sám v cizím prostředí a v nejistotě z toho, že neví, co mu vlastně je. Kůže na rukou a nohou je otoky nepříjemně napjatá, to mu na náladě nepřidává. A když se jeho stav zhorší? Nespekuluju, prostě zůstávám. Jemu dobře není, na oddělení je dost místa a rodiče tu jsou zjevně vítáni.
Jsme v perfektně uklizeném pokoji, vděčně přijímám vlídnost všech, kteří se o syna starají, každý ví, co má dělat. Ve vedlejším propojeném pokoji vidím smutné osamělé dítě. Ptám se. Rodičům nabídli možnost být s ním, ale z nějakých důvodů to nešlo. Škoda, bálo se i po zhruba týdnu pobytu.
Pro sestry jsem anonymní máma. Žádná politička, evidentně mě neznají. A chovají se úplně normálně. To je moc osvěžující, berou nás naprosto přirozeně. Je znát, že už nás rodiče u dětí v nemocnicích leckde berou jako součást hospitalizace, která dětem objektivně pomáhá a sestrám ubírá ošetřovatelskou práci. To je fajn.
Roky jsem s mnoha dalšími usilovala o reálné naplnění platného zákona, tedy, aby mohli být rodiče s dětmi při hospitalizaci. Sami máme v rodině nepříjemnou zkušenost z dětství a vím, kolik negativních zážitků si nesou jiní rodiče i z nedávné doby. A jak teď ležíme a synek už spí, mně opět dochází, že právě demokracie umožňuje dělat takovéto změny mnohem důsledněji než režimy totalitní. Protože bere ohled na práva každého, včetně dětí. Pirátský náměstek na ministerstvu zdravotnictví, Josef Pavlovic, proto připravil návod, metodiku, která možné složité situace mezi rodiči a personálem během hospitalizací dětí řeší a dává jasná pravidla. I v té aktuální nejisté situaci s malým spáčem mám dobrý pocit. Že posouváme důležité věci pro ty, na které se roky kašlalo.
Druhý den už je veseleji. V krvi není žádný bezprostřední zánět, počká se na podrobnou laborku. A my jdeme domů.
Když jsme pak už doma dostáváme finální výsledky, znovu se ujišťuji: synek je plně “tým zdravotníci”. Ví, že mu chtějí pomoci, a i když některé odběry jsou velmi nepříjemné, spolupracuje. A má naprostou důvěru, že vše dělají v jeho nejlepším zájmu. Jsem za to moc ráda - a i tohle je přínos pobytu nás rodičů u dětí v nemocnicích. Že budou pozitivně nastavené i do budoucna, když se něco stane. Vím, že synek nebude v obraně, v úzkosti, ale bude zdravotníky přijímat s důvěrou. Win-win pro všechny.
Dřív, za komunistů, byly děti v nemocnicích úplně samotné. Naopak na Západě to je samozřejmost: rodiny mají být spolu. My se tomu blížíme.
Máte vy svoji zkušenost s dětmi v nemocnicích? Dobrou jako já? Nebo smutnou? Pomůžeme ji řešit. Napište mi.
Vaše Olga