Vítám vás u dalšího osobního dopisu Olgy Richterové, poslankyně za Piráty.
Sociální sítě používám každý den. Častěji, než bych chtěla. Jako máma i jako politička. Na jednu stranu jsou to místa, kde si děti povídají, hledají inspiraci, učí se, někdy i úplně prakticky, od jazyků po rozvíjení jejich kreativity nebo matematiku. Zároveň je to ale svět, který se každému přizpůsobuje. Není pro každého stejný. Každé dítě v něm vidí něco jiného podle toho, co sleduje, na co kliká, a co mu algoritmus naservíruje. A právě to je na tom zrádné. I když máme pocit, že „víme, co tam zhruba je“, realita může být u našeho dítěte úplně jiná.
Mnoho rodičů z vlastních zkušeností ví, jak snadné je sklouznout k tomu, že telefon na chvíli „pomůže“, aby byl klid, aby se stihlo vaření, práce, mladší sourozenec. Jenže sociální sítě a aplikace nejsou neutrální hračka. Jsou záměrně navržené tak, aby udržely pozornost dětí co nejdéle. Jak? Jako nekonečný feed, notifikace, doporučování. Návykový design.
K přehledu nejčastějších a nejbolavějších problémů, s nimiž se děti na sítích setkávají, patří nahé fotky a vydírání, že je někdo zveřejní, popř. hrozby zveřejněním “sextingu”. Zneužití intimního obsahu ve vztahu k dětem začali odborníci popisovat už před několika lety, např. Kamil Kopecký z eBezpečí už v r. 2021.
K tomu přidejte zahlcení množstvím informací, manipulace vedoucí ke krádežím účtů (i těch herních), tlak na vzhled, srovnávání, nenávistné komentáře nebo nebezpečné „výzvy“, které se občas objeví a rychle šíří. Nechci nikoho strašit – ale chci, abychom si přiznali, že tohle je digitální provoz ve velkém městě. A děti v něm už dávno chodí, a často samy.
Na rušné ulici děti také nenecháme samotné
A teď to nejdůležitější. Největší riziko často není v tom, že děti na sítích jsou. Je v tom, že tam leckdy nemají průvodce. Ve skutečném světě je učíme přecházet rušnou ulici postupně. Nejdřív za ruku, pak s dohledem, pak samostatně. V digitálním světě je to vlastně podobné. To znamená, rozhodně spolu mluvit, nastavovat jednoduchá pravidla, zajímat se, co dítě sleduje, koho má v kontaktech, co ho rozčiluje nebo trápí. Ne ho šmírovat. Ale mít jasná pravidla. A být pro ně dostupní. Být tu pro ně.
A taky je třeba si nijak nezastírat, že některé služby jsou pro děti užitečné. Třeba komunikační aplikace kvůli kontaktu s rodinou a spolužáky, videoplatformy kvůli vzdělávání a zájmům, hry kvůli spolupráci a zábavě. Izolovat děti od online světa a pak je například v patnácti „vypustit“ bez zkušenosti není řešení. Považuju to za podobně nebezpečné jako nepustit je do rušného města a doufat, že se to v 15 pak samy naučí.
I proto tolik zdůrazňuju sdílenou odpovědnost za postupné sžívání s digitálním světem
A ta nemá a nemůže ležet jen na nás rodičích. Spousta z nich v džungli sociálních sítí ani nevyrůstala a neumí si možná představit, jaká nebezpečí dětem hrozí, co je prospěšné a podobně. Stát má dělat osvětu a dát školám i rodičům oporu a metodiky, protože každá rodina i škola je jiná. A hlavně musíme tlačit na samotné platformy: aby měly bezpečné nastavení jako výchozí, aby děti nemohli kontaktovat cizí lidé, aby šlo jednoduše omezit návykové prvky a aby algoritmy nebyly černá skříňka, která tlačí na emoce a extrémy. I proto je důležitý společný evropský postup - a DSA, Digital Services Act. Ten budeme aktuálně zapracovávat do právního rámce ČR.
Plno informací a tipů navíc čerpám ze schůzky s expertem Kamilem Kopeckým, který si na náš tým nedávno udělal čas. Díky Ivanu Bartošovi za to, že danou schůzku domluvil.
Moje zkušenosti doma, s vlastními dětmi
Doma se se synem věnujeme povídání o tom, kolik času člověku zabírají různé digitální platformy. A z vlastní zkušenosti vidí, kolik já trávím času online, že to někdy přeháním, že bych ho zároveň ráda omezila a jak je to pro mě těžké. A otevřeně se o tom bavíme.
Jeden z těch triků, které fungují, je, že si děti prohlížejí můj přehled, kolik trávím času na různých aplikacích. Mám svůj denní limit, a když ho vyčerpám, končím. Děti vidí, jak s tím sama bojuju a myslím, že je to pro ně hodně prospěšné. Je to praxe. A druhý pohled, povídáme si doma i o tom, že čas našich životů je omezený. Máme těch let života, když odečteme práci, spánek a tak dále, docela málo. A z tohohle mála nechceme pořád koukat na Facebook a jiné sociální sítě. A je fajn, že už ve škole probírají kyberbezpečnost a chápou, že ne každý, kdo hraje třeba nějakou hru a vydává se za dítě, dítě být nemusí. A raději jsme s manželem u toho, povídáme si s nimi o tom. Naštěstí už je řada her zabezpečených, dá se tam napsat jen pár základních slov, pozdrav, ale není možné jít příliš nad rámec herních pokynů.
A jaké zkušenosti máte vy? Dodržujete nějaké hranice, kdy dětem dát nebo nedat možnost používat sociální sítě? Jak se vám to daří?
Budu ráda, když mi napíšete
Vaše Olga