Vítám vás u dalšího osobního dopisu Olgy Richterové, poslankyně za Piráty.
A jasně, tenhle dopis je o práci. Ale taky o tom, co přijde, když je od práce oddech. Dovolená. Chvíle mezi kalendářovými bloky “tady být a tohle udělat”.
Měla jsem tuhle možnost minulý týden. Jarní prázdniny ve škole našich dětí, poslanecký týden ve Sněmovně. Vítaných pár dní oddechu po maratonu posledních týdnů, kdy k celotýdenním jednáním až do večera leckdy přibyla ještě víkendová televizní debata.
Jak ty chvíle oddechu vypadají?
Bylo nás několik rodin na chatě v Malé Úpě a bylo to naprosto parádní. Vzájemně jsme se střídali ve vaření večeří, pomáhali si s dětmi, zpívali s kytarou, hráli deskovky, povídali, jen tak byli…
Měla jsem několikrát pocit tak intenzivní vděčnosti, že můžu tuhle mezilidskou blízkost zažívat v takové pohodě a krásném počasí na zimní radovánky, že se to i teď vlastně bojím vyslovit.
Přitom vím, že i díky odpočinku a péči o sebe a svou rodinu se stávám lepší verzí sebe sama. Líp mi to myslí, jsem laskavější, jasněji vidím souvislosti i důrazy. Tak proč je jindy v tom kalendáři povinností tolik?
To je otázka, kterou jsem si kladla vlastně průběžně.
Proč nedokážu některé prvky z dní odpočinku přenést do těch pracovních?
Jasně, večeře s přáteli nelze naplánovat v týdnu, když nikdy nevíme, jak se protáhne jednání a do kdy budeme ve Sněmovně. Ale co třeba ranní snídaně s dětmi víc v pohodě, bez napětí, co zas den přinese, ale s povídáním a vděčností právě za tu chvíli?
Nebo půl hodinky denně na sport - na lyžích mi to sice moc nejde, naučila jsem se sjezdovat až v dospělosti právě postupně s dětmi a potřebovala bych dopilovat techniku, nicméně potěšení z pohybu a čerstvého vzduchu mám i tak. Alespoň třikrát týdně bych tohle ráda dodržela.
Zvyk týdne
A deskovky, ty jsme v neděli po návratu dali s dětmi ještě zcela spontánně. Většinou pak ale o dalších víkendech “něco” přijde a ta hodinka či dvě na soustředěný čas hry se prostě neuděje. A je to škoda, když vidím, jak si to oba synové i my s mužem užíváme a kolik se vzájemně naučíme o svých reakcích, o tom, jak neseme prohry, výhry a různé herní zvraty.
Každopádně zkusím, aby právě ty dobré zvyky zapustily co nejsilnější kořínky. Vím, že mi to bude užitečné i při práci. Jenže jak na to, aby to jako většinou nepřebila rutina? Tentokrát zkouším “zvyk týdne”. Jako v modrém životě - psát si do políček, co se z těch vytoužených chvilek podařilo, a odškrtávat den po dni změnu.
Jestli uspěju? Myslím, že alespoň část všednodenních povinností zvládnu změnit
Nebo alespoň pozměnit. Chtěla bych udržet ten nadhled, který po odpočinku cítím a umožní mi jako člověku líp reagovat na vše náročné, co bezesporu hned v tomhle týdnu zas přijde.
A jak to máte s přenášením posilujících zvyků do běžných dní vy? Slavili jste s nějakými změnami fakt úspěch? Máte zkušenost z minula, jak na to i čeho se vyvarovat?
Budu ráda, když se se mnou podělíte. Plánuju za pár měsíců napsat, jak se mi tyhle změny daří.
Vaše Olga