Hned se začátkem nového roku si připomínám příběh z mojí poslanecké kanceláře, který mě i dojal, i podpořil v konkrétní práci. Bylo to na podzim. Navštívila mě pěstounka Michaela. Je na vozíku a pečuje o dvě dívky s nejasnou zdravotní prognózou, pro které by se jinak rodina nejspíš nenašla.
A právě její příběh mi připomněl podobný jiný, z USA. Ukazuje, jak může jediný člověk změnit životy ostatních. Ráda se podělím.
Představte si Katrinu Mullen, zdravotní sestru z Indianapolis, která sama v 16 letech dala své dítě k adopci. Osud ji o desítky let později přivedl k setkání se 14letou Shariyou Small, matkou předčasně narozených trojčat. Takže to byl běžný profesionální vztah pečlivé zdravotní sestry a pacientky, ale proměnil se.
Katrina se stala Shariyiným andělem strážným. Nejprve jí pomáhala s péčí o trojčata na JIP, později posílala dárky a pravidelně je navštěvovala. Když se ukázalo, že Shariya potřebuje a nemá stabilní domov, Katrina neváhala ani minutu. Přestože sama vychovávala pět synů, otevřela doslova své srdce i domov této mladé rodině.
Po 668 dnech v pěstounské péči Katrina Shariyu oficiálně adoptovala. Díky její podpoře dnes dívka nejen dokončuje střední školu, ale získala i akademické stipendium na vysokou školu, prospěchové.
Proč tento příběh takhle líčím? Protože připomíná, že změny začínají takovými rozhodnutími. Katrina přerušila kruh nejistoty a dala Shariyi šanci na lepší budoucnost. A podobnou šanci asi dala kdysi svému vlastnímu dítěti, když se rozhodla , že ho dá k adopci, protože byla příliš mladá.
Jak Katrina sama říká: “Bylo to stresující? Ano. Bezesné noci? Ano. Ale stojí to za to? Rozhodně.”
Tady na fotce je Katrina s celou novou rodinou.
Celý příběh zní jako pohádka, přitom je to ale pohádka, která by se stávat neměla. I když je skvělé, že se stala. Proč?
Naštěstí u nás “nepropadává sítem” tolik lidí, tolik dětí a maminek, o kterých nikdo neví. Ale stát se to může a stává. Vzpomínám třeba na případ 11měsíčního chlapce, kterého po porodu opustila matka. Řadu měsíců si jej pak mezi sebou předávaly nemocnice různě po České republice a OSPOD byl dlouhodobě nečinný. A přitom chlapec mohl dávno mít domov v pěstounské rodině. Nebo jiná situace, kdy dítě skončilo v psychiatrické léčebně v důsledku rozvodového sporu rodičů. Takových případů je odhadem několik desítek za rok a to jsou přesně ty, kterým chci předejít. Jak můžeme pomoci?
Zavedením postu dětského ombudsmana. O ten usiluji roky. Jako “právnický anděl strážný dětí” bude zástupcem ombudsmana, tedy veřejného ochránce práv. Bude děti hájit, když se ocitnou v hodně komplikované situaci či o péči o ně probíhá prudký spor. Nebo když se úřady prostě “zaseknou”. Tyto děti pak potřebují pomoc a zastání, a to rychle. Běží jim čas. Doplnění zákona o veřejném ochránci práv pomůže, aby měly i tyto děti šanci na šťastnější dětství a aby pro ně byl následně jednodušší vstup do dospělosti. S větší šancí samostatný život dobře zvládnout.
Třetí, závěrečné čtení zákona může přijít už v lednu. Držme si palce. I kvůli Michaele a mnoha dalším andělům strážným, ale hlavně kvůli dětem. Obdobné příběhy se můžou dít i v blízkém okolí a leckdy to ani nevíme.
Proto prosazuji dětského ombudsmana. Proto o těchto situacích nejen, že nepřestanu mluvit, ale budu pořádně nahlas tlačit na finále ve sněmovně. Ať skončí řadu měsíců trvající odsouvání tohoto tématu.
Vaše Olga