Proč je super být v politické straně? Tři důvody

Další osobní dopis Olgy Richterové, místopředsedkyně Parlamentu za Piráty.

Říkáte si, že politika je jenom špína? Někdy ano, ale taky je to základ demokracie. Bez politických stran nemůže Česká republika dlouhodobě obstát v hybridní válce. Nemůže čelit tomu, že oligarchové si chtějí kupovat politický vliv ve svých sférách zájmu. A zkoušejí to pořád. Ale hlavně, jeden každý z nás nemá dost sil a ani možností odolávat různým tlakům a umět všechno, co je potřeba. Všemu rozumět. Takže důvod první: politické strany jsou pro demokracii nezbytné.

Kvůli tomu všemu jsem ráda, že jsem v Pirátech. A když jsem začínala jako občanská aktivistka, měla jsem možnost zrod a vývoj téhle strany sledovat. Rozhodnutí připojit se potom bylo celkem snadné.

Jestli mě někdy naše strana štve? Jasně, že občas jo. Stejně jako mě občas štve moje evangelická církev a taky mě někdy štvou moji blízcí, a stejně tak někdy štvu já je.

Co mi vadilo, když jsem k Pirátům vstupovala, byl omezenější počet témat.  Snažila jsem se proto, a pořád snažím, přispívat k tomu, abychom vnímali, co společností hýbe, čím žije, a měli expertizu nejen v digitalizaci, ale taky v sociální oblasti. Přispěla jsem k tomu, že jsme se stali celistvějšími, a rozmanitějšími. A podobný vklad může přinést každý.

A to je druhý důvod: Je totiž zásadní, aby každý z nás v nějaké straně viděl své zástupce. Reprezentanty v rozmanitosti témat, v paletě věků, profesí a regionů, s různými zkušenostmi a talenty. V dobře fungující demokracii se lidi skutečně cítí zastupováni svými zvolenými politiky. Poslanci a poslankyněmi. Ale ne jenom jimi. Včetně občasných zklamání.

A důvod třetí? Když tohle funguje a každý vidí, že lze mít výdrž, talent a kus štěstí, a zkusit se takovým zástupcem stát taky, stoupá důvěra v politiku. A mizí různé dezinfo narativy ve stylu: jste bezmocní, nezmůžete nic, dělají se věci o vás bez vás, a tuhle společnost řídí někdo úplně jiný, než kdo je vidět. Ne, tohle je dezinformace, reálně rozhodují politici. A proto je to zodpovědnost, ale taky dar: práce, kde fakt můžete leccos posunout. Na všech úrovních.

A to, že se někdy všichni vzájemně štveme, je normální. Ovšem je součástí dospělosti se s tím umět popasovat. Někdy to je i vnitřní vzkaz. To, co mi nejvíc vadí, může být zároveň výzva přímo pro mě.

Jak to myslím? Něco mě může tolik štvát, že pak mám sílu to změnit. Bez toho “motoru naštvání” by to možná nešlo. Palivo pro energii řešit a měnit, posunout těžké téma, má každý jinde. Mně to pomohlo při změně věkového limitu u kojeneckých ústavů. Věděla jsem, že děti potřebují jednu náruč a poškozuje je, když ji nemají. A hodně mě žralo, že máme data a studie, zkušenosti i možnosti, ale peníze jdou do péče v ústavech, která při sebelepší snaze dětem nesvědčí. Dnes se blížíme výsledku a já vidím, jak silnou oporou mi ta emoce naštvání na neefektivní a vůči dětem poškozující systém byla.

A co u vás? Vnímáte to, co vás štve, jako příležitost? Napište mi.

Vaše Olga