Na to, proč jsem se až v dospělosti musela učit říkat “ř”, vám záhy odpovím. Jen k tomu je potřeba pár souvislostí. Tady jsou:
V neděli jsem byla v televizní debatě. A jedno téma je pro mě osobní víc, než si obvykle přiznávám. Jde o rodinné kořeny, staré bolesti, ale také možnosti smíření. A hlavně jde o odpovědnost za to, jak s minulostí nakládáme dnes. Ano, mluvím o setkání v Brně, kam si koncem května přijedou připomenout společné kulturní dědictví potomci brněnských Němců, a proti kterému neskutečně brojí SPD.
Ta jedním dechem tvrdí, že jde o možné „přepisování dějin“ a zdůrazňuje obranu Benešových dekretů a poválečného uspořádání - a druhým dechem se bratříčkuje s protičeskými stranami typu rakouské FPÖ a německé AfD. Což jsou právě ty strany, které vznášejí nároky na Česko. A současně jsou to kámoši Tomia Okamury.
Takže pokrytectví naší SPD v přímém přenosu jak vyšité
A když jsem opět slyšela, jak vytahují staré rány, aby se na nich politicky zviditelnili, naštvalo mě to. Přitom právě tady by měl fungovat obyčejný zdravý rozum. Jediná cesta, která dává smysl pro budoucnost, je smíření. Ne zapomnění. Ne relativizace zločinů. Ne přehlížení utrpení. Ale smíření jako vědomé rozhodnutí, že minulost nebudeme zneužívat k nové nenávisti.
Prožívám to silně, protože to znám. Z vlastní rodiny
Moje vlastní rodina je totiž poskládaná z různých prostředí, národností, zkušeností a osudů. A přesto je to rodina. Teď budu hodně osobní.
Já sama jsem se ještě v jednadvaceti letech musela s logopedkou učit pořádně říkat „ř“. Proč? Protože jedna část mé rodiny má německé kořeny. Moje maminka se od své maminky nemohla naučit dokonalé české „ř“, protože ani její maminka si ho nenesla z rodiny úplně přirozeně. V takových detailech se někdy schovávají celé dějiny. V jednom písmenu, v jednom zvuku či přízvuku, v tom, co se doma říkávalo a co se raději neříkalo vůbec.
Všichni si neseme něco z babiček a dědů před námi. A také z jejich babiček a dědů. Něco, co nás formuje, aniž bychom si to vždy uvědomovali.
Když se dnes tak často mluví o rozdělené společnosti, zapomíná se, leckdy, že i v rodinách bývají lidé různých názorů, povah, přesvědčení i životních zkušeností. Někdy spolu mluvíme víc, někdy méně. Někdy se pohádáme. Někdy si nerozumíme. Ale pořád jsme rodina.
A se státem je to podle mě podobné, jen ve větším
Mnohé rodiny u nás jsou pestře namíchané. Češi, Slováci, Němci, Maďaři, Rusíni, Poláci, Židé a další. Moji rodiče se narodili na konci padesátých let. A v obou jejich rodinách se potkávají paradoxy, které podle mě výmluvně odrážejí celé naše dějiny.
Z jedné strany německý vliv. Moje německá prababička se po velkém životním zklamání vydala se z Pilnikau do středních Čech, vzala si Čecha, otevřeli si spolu cukrárnu v Roudnici a měli dvě dcery. Po roce 1948 jim komunisté cukrárnu vzali.
Z jiné strany slovenský a maďarský vliv. Mám maďarskou prababičku a slovenského pradědečka, který býval ředitelem školy. V rodině si také předáváme zkušenost praprastrýce generála Mikuláše Ferjenčíka, hrdiny Slovenského národního povstání. Člověka, který zažil protiněmecký odboj, válku, jednání se Sověty i prozření z toho, jak tvrdě a cynicky velmoci nakládají s lidskými životy. Po únoru 1948 emigroval a nakonec se dostal do Spojených států, kde do konce života hájil demokratické a samostatné Československo.
Mezi mými předky byli i lidé, kteří trpěli za druhé světové války v koncentračním táboře, byli to čeští komunisté z přesvědčení. Mezi mými předky byli ale také lidé, kteří s komunisty měli velmi špatné zkušenosti, a některým šlo přímo o život. Mezi mými předky byli ti, kteří uvěřili špatné ideologii. I ti, kteří jí vzdorovali. Všichni v jedné rodinné historii.
A na mně je, abych si téhle rozmanitosti byla vědoma. Abych na ni navazovala ve prospěch Češek a Čechů dnes. Bez ohledu na naše kořeny. A přitom s porozuměním našim kořenům.
Takto rozmanitě namíchaný byl a je i náš stát, stejně jako mnohé další rodiny
Proto mě tolik štve, když někdo zneužívá složitost dějin k jednoduchému politickému pokřiku. Když se setkání potomků sudetských Němců v Brně líčí jako ohrožení české státnosti. Když SPD místo připomínky společného kulturního dědictví a složitých osudů lidí vytváří atmosféru strachu a podezírání. Když Tomio Okamura, který se zaklíná ochranou Benešových dekretů, zároveň udržuje přátelské vazby s politickými silami, které jejich zrušení reálně požadují.
To není vlastenectví. To je pokrytectví. A to si naše země nezaslouží
Ovšem historie nejen mojí rodiny mě nakonec uklidňuje. Protože jestli takové rozpory, jaké jsem popsala, zvládne většina rodin, může je zvládnout i celá naše společnost.
Jen nesmí někdo konkrétní pro svůj prospěch rozdmýchávat nenávist. Věřím, že jako lidé se nakonec dokážeme domluvit a setkat se všemi našimi sousedy.
Vaše Olga