Tentokrát jsem vůbec nechtěla psát o politice. Ale copak to jde? Ať chceme nebo nechceme, politika se prolíná našimi životy a ovlivňuje je. Někdy přímo, takzvaně na první dobrou, leckdy ale spíš tak, že si důsledky politických rozhodnutí na náš osobní život uvědomíme až mnohem později. Původně jsem ale chtěla psát tenhle dopis čistě o víře.
Jako o Bohu? O spiritualitě? Prostě o víře v něco nad námi?
Proč si myslím, že skutečná víra není žádná berlička. Proč je duchovní rozměr nás samých a světa obecně tak důležitý. A v čem je život díky víře celistvější. A že i když je víra výsostně intimní věc, chtěla jsem se podělit, jak ji vnímám. A taky se zeptat vás, jak to máte.
Jenže aktuální dění na moje předsevzetí ohled nebere. Co se děje?
Došlo na další z mnoha ostrých sporů ve Sněmovně. A paradoxně: právě s lidmi, kteří se sami hodně identifikují s křesťanstvím v politice.
Nakonec to tedy bude mnohem víc o tom, že víra v politice může být taky pěkně jedovatá. A že to má důsledky pro běžný život nás všech.
Úvodní myšlenka je za mě jasná:
Jako Česko jsme stát, který stojí na zákonech, na oddělování politiky a církve. Náboženství či církevní příslušnost by v politice neměly hrát žádnou roli, jen by měla být jasně zaručena náboženská svoboda. Za tuhle sekulárnost naší země jsem já osobně ráda a chci ji uchovat.
Hrozí ale, že to tak do budoucna nezůstane
Současné propojování náboženství a politiky neznepokojuje jenom mě. Pozorujete také, že čím dál tím větší vliv získává takzvané konzervativní pojetí křesťanství? Možná jste si toho všimli s ohledem na sousední Polsko, možná ve vztahu k USA. V tomhle pojetí nejde, jak to vnímám, tolik o snahu se osobně zdokonalovat. O ambici pečovat o svou duši, mít určité nároky sám na sebe. Spíš vidím snahu kecat do života jiným. Vnucovat naší společnosti určité postoje kvůli ideologii.
Přála bych si, aby energie lidí ve vedoucích pozicích v našem státě směřovala do pozitivna. Aby nebylo cílem něco blokovat a něčemu bránit, ale pomáhat, podporovat a rozvíjet.
A takovou pozitivní sílu znamená víra třeba pro mě osobně. A proto je pro mě osobně nutná.
Nabírám ji například při nedělní bohoslužbě, při zpívání, při modlitbě a při tichu. Je to možnost čerpat sílu odjinud. Přemýšlet z jiné perspektivy než té všednodenní. Být součástí rozmanitého společenství, party různých lidí, kteří si dobrovolně vybrali hledat něco, co nás přesahuje. Jsem zkrátka nesmírně vděčná za českobratrský evangelický sbor, kam s rodinou chodíme a patříme. Jde o příležitost společně prožívat nejenom duchovní věci, ale taky třeba jet na týdenní dovolenou a znát se jako lidi a jako rodiny. A vím, že to tak má řada věřících v naší zemi.
Přála bych si, abychom na politiku hleděli jako na věc veřejnou. Na snahu uspořádat naši společnost, nastavit si pravidla a dobře pospolu vycházet. A naopak na víru jako na věc osobní. Na osobní rozhodnutí, které nás může posilovat, ale neměli bychom ho vnucovat ostatním. Ani skrze jiná témata. Pak to totiž může působit jako ten v úvodu zmíněný jed. A to je velká škoda.
S úctou
Vaše Olga