Ať se aktuálně děje cokoli, blíží se 28. říjen. Výročí státnosti. A rodinné historie tu zamotanost “velkých” dějin často kopírují. Dnes se proto chci svěřit s tím, jak je poskládaná ta moje. Všichni máme něco z babiček a dědů před námi, a jejich babiček a dědů, neseme si genetickou, ale i kulturní informaci, někde v sobě, nějak nás formuje.
A jak se často mluví o rozdělené společnosti, rezonuje ve mně příměr právě k rodině. I já mám předky různých národností, názorů, příslušností a přesto JSME rodina. Poskládaní ze všech možných vlivů, držící při sobě (někdy více, jindy méně), ale pořád rodina. Se státem je to zdá se mi stejné.
Brzy oslavíme vznik samostatného Československa. Bylo pestře namíchané. Nové československé instituce sice tehdy uznávaly kulturní a jazyková práva menšin, zároveň je však podmiňovaly loajalitou vůči Československu. Zakotvovaly privilegované postavení Čechů a Slováků. Nejpočetnější národnostní menšinou byli Němci a zejména na Slovensku pak Maďaři. Slovenský národ za menšinu považován nebyl. Dále Rusíni, Poláci, Židé.
Moji rodiče jsou narození na konci padesátých let. A v obou jejich rodinách se snoubí paradoxy, o nichž jsme se doma často bavili. Protože to opravdu odráží naši společnost, podělím se o tenhle rodinný příběh i s vámi.
Vliv německý. Kdyby mojí německé prababičce nedal košem frajer, který si myslel, že ona zdědí po bezdětném strýci statek, asi by taky po válce zmizela s dvě stě padesáti tisíci dalšími. V rozčarování se ve 20. letech 20. století rozhodla začít dočista jinak a jinde. A vydala se z “Pilnikau” do středních Čech. A namluvila si Čecha. Otevřeli si spolu cukrárnu v Roudnici a v rozmezí deseti let měli dvě dcery.
Uměli se otáčet a brzy do cukrárny potřebovali výpomoc. Babička si výrazněji pamatuje jedinou prodavačku, tehdy zvanou “krámská”: hubatou, línou a falešnou tak, že ji museli vyhodit. Nikdy předtím ani potom se jim prý nic takového nestalo. V roce 1945 tato dáma urychleně vstoupila do KSČ. Velmi záhy také v místních novinách zveřejnila zprávu o svém útlaku pod cukrářským jhem, navíc německé národnosti. To ale nebyla pravda. Prababička si za války vzala občanství české – nechtěla žádná privilegia. A že na německé důstojníky v cukrárně mluvila německy? Nemohla přece předstírat, že jim nerozumí. I tak musely dcery u soudu svědčit, že jejich máma není kolaborantka a že se doma vždycky mluvilo, jak se na českou domácnost sluší a patří. Jedenáctiletá dcerka, má budoucí babička, to vůbec nechápala. Po roce 1948 jim komunisti cukrárnu vzali.
Vliv slovenský. Mám maďarskou prababičku a slovenského pradědečka, ten býval ředitelem školy. Jeho bratr byl generál Mikuláš Ferjenčík. Jeho zkušenost si v rodině předáváme. Generál Ferjenčík (titul armádního generála získal až 2. prosince 1991) byl hrdinou Slovenského národního povstání. Působil za 2. světové války jako zástupce Jána Goliana ve vojenském ústředí povstalců. Z tohoto titulu jel vyjednávat do Moskvy o situaci, která odvážné Slováky hodně trápila. Sovětští partyzáni totiž zaměřovali akce tak, že lákaly velikou pozornost nacistů a docházelo tak ke zbytečným úmrtím slovenských bojovníků za svobodu. Na jednáních v Moskvě ale pochopil, že ze strany sovětského velení není vůle tuto strategii měnit. Prozření nebo zkušenost mého praprastrýčka vyústilo právě v emigraci po únoru 1948. Po více než ročním pobytu v uprchlickém táboře americké zóny v Německu připlul 14. srpna 1949 s manželkou do USA.
Vliv český. Jedni moji předci byli komunisti jak poleno, trpěli i v koncentráku za 2. světové války. Ale další, zemědělský rod z Vysočiny, taky vstoupili do KSČ, ale po roční návštěvě SSSR, kde byla babička jako perspektivní kádr, prohlédla, a pak se jí i povedlo ze zdravotních důvodů ze strany vystoupit. V obou rodinách mých prarodičů, si jeden člověk z chudších poměrů, člen KSČ, vzal někoho, kdo měl s komunisty špatné zkušenosti a někdy mu šlo přímo o život.
Takhle namíchaný býval a je náš stát, naše společnost.
V téhle rodinné historii je to otištěné. Lidé na úplných opačných koncích sociálního, ale i politického uvažování, přístupu ke společenskému uspořádání. Němci, Maďaři, Slováci, Češi. S pohnutými životními příběhy, které odrážejí divoké 20. století. Je fascinující to vědět a znát souvislosti. A je fascinující podobně vnímat i celý stát. Dnes i v době svého vzniku, který si připomínáme.
Pytel blech je každá rodina, a rodinou zůstává, i když spolu někteří třeba nemluví. A my jsme zároveň Česko složené právě z takových rozmanitých rodin, z obdobných příběhů a zamotaných souvislostí. Mě to nakonec uklidňuje. Ta paralela mi dává naději, že se nakonec všichni dokážeme nějak domluvit. Nebo aspoň hledět do budoucna pospolu. Co myslíte?
Vaše Olga