Láska a odmítavé pohledy. Proč ale?
Další osobní dopis Olgy Richterové, místopředsedkyně Parlamentu za Piráty.
Tentokrát půjde o lásku. Z množství reakcí, které dostávám spolu s prosbou, abychom prosadili manželství pro všechny páry, se chci podělit o příběh jedné dvacetileté dívky. Jméno neuvedu, ale několik úryvků z jejího dopisu ano. Protože každý z nás může mít v blízké rodině takovou dívku, která sní o naplnění svého života. Nebo kluka, to je jedno. V každé rodině může být někdo, kdo vlastní orientaci skrývá, kdo sní, kdo miluje a nemůže svou lásku veřejně potvrdit tak, jako to můžu většinově třeba já. Z jejího psaní:
„Před 4 roky jsem poznala svoji nynější přítelkyni. Z nejprve nečekaného setkání na školní akci se později začalo vyvíjet něco, co jsem nikdy předtím necítila. Většina lidí v mém věku se hrozně ráda chlubí svými prvními vztahy, přidává fotky, videa, ale já se bála svou přítelkyni jenom ve škole podržet za ruku. Co na to řeknou kamarádi? Co na to řekne rodina? Když nás poprvé uviděla jedna z mých bližších spolužaček, tak nás vyfotila a rozeslala to jako hit roku, který se rychle nesl školou. Moje nejbližší spolužačky mi k tomu neříkaly pro jistotu nic, jedna z učitelek se za svůj názor nestyděla a začala říkat “je to blbost, jenom se hledá”. Zmiňuji to pro to, že ve chvíli, kdy jsem se naopak konečně našla a prožívala svoji první zamilovanost, tak jsem neměla komu se svěřit, a když už se to k někomu dostalo, tak se mi nedostávalo potřebné podpory.“
Silné city prvních lásek každého z nás formují a formuje nás i to, když se obáváme, možná se i skrýváme, protože od společnosti dostáváme signál, že je něco divně. U této dívky, které se mi svěřila, je dalším faktorem i to, že její přítelkyně je romského původu a některé předsudky tak jsou ještě silnější. A i když její rodina pochopila a přijala skutečný stav věcí, bojí se říct pravdu okolí.
„Nikdo si nedovede představit, jak je smutné jet se svým strejdou a přítelkyní na výlet, když se strejdy někdo zeptá, kam jede a on řekne, že s neteří a její kamarádkou na výlet, nebo když se někdo mámy mé přítelkyně zeptá, jestli už má kluka, a ona řekne pouze ne, než aby řekla pravdu.“
Ten dopis není prosbou o soucit, je připomenutím, co v Česku i dnes znamená dospívat s menšinovou orientací.
„Nestojím o žádnou lítost, nestojím ani o žádné náhražky, chci to, co mají možnost mít všichni moji vrstevníci. Cítím stejnou lásku jako oni. Nechci už dál chodit po ulicích a čelit ošklivým pohledům na to, že se držíme za ruku, i když se tak drží všichni okolo, jen nejsou holka s holkou. Nechci už dál být terčem nenávistných zpráv, kde se píše, že jsme tak moc ošklivé, že by nás žádný chlap nechtěl, tak jsme spolu. Chci být chápána jako pár, který má právo společně projít život s tím vším hezkým, protože my nejsme jinačí, je mezi námi ta stejná láska, láska nemá rozdíly.“
Síla, že? Jako máma si uvědomuju, že třeba moje děti nebo v budoucnu vnuci, vnučky, přijdou na to, že se zamilovávají do lidí stejného pohlaví. Že chtějí s takovým člověkem žít. A já nevidím důvod dělat rozdíly. I proto podporuju manželství pro všechny páry. Kvůli stejným právům, když i povinnosti jsou u všech stejné.
Přijde mi to přirozené. A co vy? Umíte si představit, že jednoho dne se někdo z vašeho blízkého okolí svěří právě vám? Nebo se Vám to stalo?
Vaše Olga