Pod útokem lháře. Co byste mu řekli vy?

Další osobní dopis Olgy Richterové, místopředsedkyně Parlamentu za Piráty.

Proč mám ráda tuhle zemi, to je to téma. Líbí se mi u nás, že máme umírněnou povahu, neženeme věci do extrémů a zároveň si ze sebe umíme udělat legraci. Umíme pomáhat, když je třeba a zatnou zuby, semknout se. To je pár příkladů.

A přesto jsem permanentně pod útokem lháře. Nejen já. Šíří o nás, politicích, co se zajímají o veřejné dění nejen v horizontu jednoho roku popularity, ale co jim jde o vizí do budoucna, že děláme něco protičeského. Ten lhář má různé podoby. Někdy se tváří jako šéf největšího opozičního hnutí, jindy jako šéf strany, která útočí na nejnižší pudy voličů a rozdmýchává nenávist. Ale jeho hlavní sdělení je stejné. V různých obměnách, ale stejné. Jako bychom neměli rádi tuhle zemi. I my, Piráti.

Přitom je to nesmysl. Lživý, nebezpečný a podlý. Žiju tady, a jsem rozhodnutá dělat, a dělám, všechno proto, aby odtud nikdo neměl důvod odcházet, aby se nechtěly odstěhovat třeba moje děti. Aby tady mladí viděli budoucnost. Aby talenty, rozvoj a prosperita, které se snažíme podporovat, vydržely do doby, kdy i my budeme starší a také budeme potřebovat, aby například náš sociální a zdravotní systém co nejlépe fungoval.

Podle mé osobní zkušenosti má tenhle přístup většina lidí ve vysoké politice. Můžou třeba upřednostňovat jiné prostředky, diskutovat, chtít jít jinými cestami, ale v základě tam je ta zodpovědnost za dlouhodobou prosperitu. Protože máme rádi tuto zemi. A zdůrazňuju to množné číslo proto, že se lháři snaží vyvolat dojem, jakoby například reformy, které vláda dělá, měly Česko poškodit. Což je nesmysl. A cíleně nebezpečná hra s ohněm.

Je naprosto v pořádku, že i když vnímáme akutní potřebu reforem, nemusíme se ve všem shodovat. To je přirozené a zdravé. Budu ráda diskutovat, a i se přít o to, co je ta nejlepší volba, který krok a opatření bude fungovat a který ne, co vypustit a co naopak podpořit co nejsilněji.

Ale ten základní fakt, odrazový můstek v podobě nutnosti změn, se z mé zkušenosti vydiskutovat nedá. Demografický vývoj směřuje k tomu, že zatímco v minulosti udržovalo český průběžný důchodový systém v chodu i šest pracujících na jednoho seniora, nyní jsou to tři. Ale v budoucnu to budou dva nebo i méně než dva pracující na jednoho seniora. A to je zkrátka obrovská výzva. S ní se aktuálně snažíme vyrovnat. Postupnými změnami, postupnou reformou. Ti před námi to vzdali, my už nemůžeme.

Úpravy důchodového systému, které zavádíme, mají jediný cíl. Důstojný důchod musí mít i budoucí generace. Ti, kterým je teď 20 nebo 30 let, a kteří budou také celý život do průběžného důchodového systému přispívat, musí mít zaručené důstojné stáří tak, jako je ve většině zaručeno dnešním seniorům. Důchody stále rostou a porostou. Výjimku tvoří ti, kteří sice pracují, ale neodváděli či neodvádějí pojistné na důchodové zabezpečení. Ti budou mít v budoucnu problém.

Ale právě o budoucnost jde. O přemýšlení v horizontu dvaceti nebo třiceti let, nejenom v horizontu toho, co bude letos nebo za rok. Příští parlamentní volby a dost. Na ty myslíš lháři. A právě proto, že já mám Česko ráda a chci tu žít, a jde mi o dlouhodobé kroky, považuju za správné jednat. Když to ti, co vládli před námi, a co teď nejvíc křičí, vzdali. Já tu zodpovědnost cítím.

Vaše Olga